IR Review | recenze CD Testamentum | 12/2014

“Tento disk obsahující sborová díla moravského skladatele Jana Nováka (1921–84), který studoval mimo jiné u Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů, lze vřele doporučit nejen proto, že obsahuje kvalitní hudbu, navíc v podání souboru Martinů Voices, vyznačujícího se ohromujícím pěveckým výkonem i skvělým hudebním chápáním. Výborně je zpracován i doprovodný booklet, který obsahuje rozsáhlou dokumentaci a zpívané texty uvedené v latinském originále a třech dalších jazycích, mimo jiné i anglicky. Nahrávka je kromě toho zvukově vynikající.

Úvodní skladbou na disku je Testamentum (1966) pro sólové hlasy, smíšený sbor a čtyři lesní rohy. Pokud posloucháme se zavřenýma očima, slyšíme dílo napsané na míru tomuto obsazení, náročné pro interprety a na poměry devítiminutového trvání značně mnohovrstevné. Když se zanoříme i do slov, objevíme toho ještě mnohem víc. Text, který v latině napsal německý spisovatel a Novákův současník Josef Eberle, je jakousi šprýmovnou poslední vůlí a Novákova hudba mu padne jako ulitá. Když například básník oznámí úřadu svoje jméno, aby podle něj mohli pojmenovat nějakou „tichou uličku, kde mladí muži potajmu laškují se svými láskami“, hudba svým ironickým nádechem dokonale ladí s textem. Mladým zase básník odkazuje „víru ve zcela nový svět“. V tom spočívá poselství díla, přesto zde nenajdeme ani náznak nějakého kazatelství. Pokud by člověk tuto velice neobvyklou skladbu sám zpíval, nemohl by se v žádném případě spoléhat na to, že mu lesní rohy udají tón, ačkoli by to na mnoha místech dosti pomohlo. Horny namísto toho zvýrazňují a doprovázejí příběh. Nápadité jsou nečekané kombinace jednotlivých nástrojů a hlasů . Čtyři hráči na lesní roh a zpěváci zde dosahují ohromující virtuozity.

Latina byla pro Nováka téměř posedlostí – jako badatel se nořil do tajů klasické výslovnosti a dokonce psal vlastní texty ke zhudebnění. To je i případ skladby Exercitia mythologica, souboru osmi krátkých kusů pojmenovaných po různých postavách z mytologie. Skladateli se podařilo najít vhodné technické prostředky pro zobrazení každé z nich. Tak například motivy Orfeovy lyry, které zaslechneme ve druhé skladbě, jsou zároveň jemné i zábavné. Hudba k postavě Echo, kde je použita technika mnohočetné imitace, odráží jak jméno nymfy, tak skutečnost, že je odsouzena navěky bezcílně putovat po světě. Příběh krále Midase pojal Novák s hravou drzostí jako bič na kritiky a v závěrečné „Terpsichoré“ oslavuje úžasnou taneční dovednost múzy skladbou pro dvojsbor, která se vyznačuje mimořádnou imaginací a originalitou.

Pro svou vánoční kantátu Invitatio pastorum si Novák zvolil anonymní středověké texty. Skladba je pojata jako dialog andělského a ďábelského hlasu – ten první pastýře povzbuzuje k návštěvě právě narozeného Krista, druhý se jim vysmívá, že věří tomuto humbuku. Pastýři zpočátku váhají, nakonec se ale nechají přesvědčit andělem a vydávají se na cestu za doprovodu extatického „aleluja“. Dílo bylo původně napsáno pro zpěv bez doprovodu, ale Novák později připsal flétnový part pro svou dceru, která jej na této nahrávce také hraje. Není však zvuk flétny poněkud laciným způsobem, jak skladbě vdechnout vánoční veselí? Obávám se, že někteří posluchači to tak mohou vnímat. Pak je tu hudba ďábelská, v níž zní mnohem více chromatiky a disonancí než v hlasu anděla, jehož jasný, modální zpěv také nemusí úplně přesvědčit. Také pastýři jsou vykresleni hudbou, která je možná až příliš úzkostlivě pastorální a zemitá. Domnívám se však, že na dílo není třeba pohlížet touto optikou. Od úvodního motivu založeného na stejném gregoriánském chorálu, který použil Britten v cyklu A Ceremony of Carols, až po závěrečné pětidobé „aleluja“ nad nádherně instrumentovanou verzí Adeste Fideles je dílo sice přímočarým, avšak neodolatelným vyprávěním prostého příběhu. Pohladí po duši. Nepochybuji o tom, že si ho — možná se sklenkou v ruce – poslechnu na Štědrý den ráno. Skladba Fugae Vergilianae (1974) se dočkala úplného koncertního provedení teprve v roce 2014, a to právě v podání interpretů této nahrávky. Čtyři skladby, které dílo tvoří, nejsou fugami jako takovými, ale svůj obsah odvozují spíše od latinského slova fugare, jež znamená „uprchnout, uniknout“. Vergiliovy texty evokují různé aspekty tohoto tématu, v prvním kusu takřka bukolicky, zatímco ve druhém jde o čas, který letí. Ve třetí skladbě je zpracováno téma útěku z bitvy, čtvrtá zní odhodlaně a končí slovy, která jsou v bukletu přeložena jako „jděte již domů“. Jde bezesporu o nejméně přístupnou hudbu na tomto disku, avšak při opakovaném poslechu vás toto dílo obohatí stejně jako všechna ostatní.”

William Hedley